Onemocnění přenášená vektory – II. část

Parazité a nemoci, které šíří

Blechy, klíšťata a komáři nejsou jen pouhá nepříjemnost. V roli přenašečů šíří mnoho závažných nemocí, které napadají spolu s námi i naše psí miláčky. Tyto tzv. nákazy přenášené vektorem způsobují patogeny (choroboplodné zárodky), které krmící se parazité přenáší z jednoho hostitelského zvířete na druhé. Nemoc mohou na psa nebo člověka přenést při každém kousnutí.

Ochrana našich mazlíčků před parazity je tedy o to důležitější, že zároveň pomáhá snížit rizika jednotlivých infekcí, které nám od těchto vektorů mohou hrozit.

Komáři

U komárů mají štípání a sání krve na svědomí samice, které potřebují bílkoviny z krve k tvorbě vajíček. Při každém štípnutí navíc vypouští do rány své sliny, které pak vstupují do krevního oběhu hostitele. Komáři se za svůj život krmí mnohokrát a od mnoha různých hostitelů, takže pokud je jedním ze zdrojů infikovaný člověk či zvíře, komár může infekci přenést na své další cíle.

S rozrůstáním populace komárů se rozšířil i areál jimi přenášených infekcí. Ty dnes hrozí nejen v tradičních vysoce rizikových oblastech, jako jsou tropy a subtropy, ale prakticky po celém světě.

Dirofilarióza (srdeční červivost)

Dirofilarióza je potenciálně smrtelné onemocnění, na jehož počátku stojí štípnutí komárem napadeným larvami parazita. Nedospělí parazité pronikají s jeho slinami do hostitele a zahajují svůj infekční cyklus. V těle psa, konkrétně v srdci a okolních cévách, larvy dozrávají v dospělé dirofilárie a eventuálně mohou způsobit selhání srdce a plic. Pohlavně dospělí parazité zplodí nové infekční stádium, zvané mikrofilárie, které vycestuje do krevního oběhu a může infikovat další komáry. Na člověka se tato infekce přenáší jen vzácně.

Dirofilaria repens

Tato parazitická hlístice přenášená komářím štípnutím přebývá v podkožní tkáni psů (na rozdíl od „srdečního červa“ D. immitis, který proniká do krve). Většina infekcí D. repens probíhá bez příznaků, u některých psů se může objevit podráždění kůže, otoky a zánět spojivek.

Komáři mohou D. repens přenést i na člověka, v lidském těle se však larvy většinou nedožívají dospělosti. Příznaky se většinou omezují na lokalizovaný otok.

Klíšťata

Klíště se líhne z vajíčka a prochází třemi vývojovými stádii. V každém z nich je jeho přežití závislé na sání krve. Většina druhů klíšťat může sát krev od jakéhokoli savce (některé druhy dokonce i od ptáků, plazů a obojživelníků!) a řada z nich musí v každém novém stádiu změnit hostitele.

Stejně jako komáři, i klíšťata vypouštějí při krmení do rány své sliny. Patogeny nasáté s krví nakaženého zvířete tak můžou přenést na další hostitele.

Krmící se klíště může zůstat na své oběti přisáté i několik dní. Nemoc přitom nepřenese okamžitě po zakousnutí, ale až za nějaký čas (doba se liší podle patogenu). Proto je velmi důležité, aby přípravky pro psy, které usmrcují sající klíšťata, účinkovaly dostatečně rychle a přenosu onemocnění zabránily.

Mnoho druhů klíšťat v poslední době značně zvýšilo své počty a rozšířilo území výskytu. Například pijáka hnědého, který se dříve vyskytoval hlavně v teplých středomořských oblastech, najdeme nově i v severnějších částech Evropy. Dokáže se usazovat v budovách a přežít tak chladné zimy.

Další příkladem je nález klíště dlouhorohého ve Spojených státech z roku 2017. Tento druh byl dříve známý pouze z jižní Asie, kde patří k významným škůdcům dobytka. Nedávno byl však zachycen ve státě New Jersey na ovci, která nikdy nepřekročila hranice státu. Následovalo prudké geografické šíření, doložené nálezy z více než deseti států. K šíření tohoto klíštěte přispívá také jeho schopnost množit se partenogenezí – vzácnou formou nepohlavního rozmnožování, která umožňuje samici zplodit potomstvo bez účasti samce. Klíšť dlouhorohý napadá také psy, které může infikovat babeziózou (naštěstí však zřejmě nepřenáší lymeskou boreliózu).

Toto původně asijské klíště mohlo do Spojených států nepozorovaně proniknout například přisáté ve vnějším zvukovodu cestujícího psa. Jeho neobvyklý způsob rozmnožování znamená, že k založení populace v nové zemi stačí jen jedna jediná samice.

Lymeská borelióza

Původcem lymeské boreliózy (někdy nazývané i lymeská nemoc) je bakterie Borrelia burgdorferi. V současnosti je tato infekce, přenášená klíšťaty rodu Ixodes, nejčastějším lidským onemocněním pocházejícím od klíšťat. Nakazit se a onemocnět mohou také psi. Lymeská borelióza se u člověka i u psa diagnostikuje velmi obtížně a její rozšíření mezi psy je zatím známé hlavně v USA (v Evropě méně).

Rickettsiales

Klíšťata mohou na psa i na člověka přenášet také početnou skupinu drobných bakterií z řádu Rickettsiales. Tyto patogeny způsobují různá bakteriální onemocnění, například:

• ehrlichiózu,
• anaplazmózu,
• horečku Skalistých hor (Rocky Mountain Spotted Fever, RMSF) a další skvrnité horečky.

Flebotomové

Drobní, komárům podobní flebotomové se rozmnožují na tmavých a vlhkých místech s dostatkem organické hmoty, která slouží jejich larvám za potravu. Samičky flebotomů potřebují sát krev pro tvorbu vajíček.

Leishmanióza

S parazitárním onemocněním zvaným leishmanióza se můžeme setkat v některých tropických a subtropických oblastech i v jižní Evropě. Patří mezi nemoci přenášené parazity, jejím původcem je parazitický prvok Leishmania infantum a přenašečem různé druhy much. V některých regionech patří k vemi závažným a častým onemocněním psů.

• Vyskytuje se v oblasti Středomořské pánve, střední Asii a v Jižní a Střední Americe.
• Postihuje také člověka a dříve se často objevovala u dětí (odtud druhové jméno infantum).
• Pro psy existují vakcíny, které pomáhají chránit před nákazou a snižovat potřebu léčby.

Leishmanióza proniká do nových území převážně v souvislosti s pohybem psů. Například v Německu byla Leishmania infantum odhalena u 12 % psů, kteří pocházeli ze známých zamořených oblastí, nebo do nich se svými majiteli cestovali. Ve Spojeném království to bylo téměř 15 % dovezených psů.

Nakažení psi zvyšují riziko onemocnění pro člověka, a to i přesto, že přímý přenos ze psů na lidi není možný. Čím více je totiž v oblasti infikovaných psů, tím více se infikuje flebotomů, kteří pak mohou poštípat a nakazit člověka. Tento poznatek bohužel vedl vlády některých zemí ke snahám redukovat populace psů v zájmu ochrany lidského zdraví. Utrácení psů – ať už zdravých či nemocných – se nicméně nepokládá za účinný prostředek k omezování infekce. Mnohem efektivnější prevenci nabízí například ošetření psů dlouhodobě účinkujícími přípravky na odpuzování flebotomů v kombinaci s očkováním.

Screening nemocí přenášených vektory

V současnosti se screening na nemoci přenášené parazity provádí častěji v USA než v Evropě. Stále nám ještě schází mnoho informací o tom, za jak dlouho po infekci má pes pozitivní test, jaké klinické příznaky se u něj mohou objevit, kdy tyto příznaky očekávat a proč se u některých psů neprojeví nikdy. Jiní psi zase mohou mít pozitivní výsledky testů i celá léta po infekci (například u ehrlichiózy), což zkresluje jejich interpretaci – nevíme, zda je test pozitivní v důsledku nedávné změny, nebo zda stále reaguje na starší infekci.

Co můžete udělat jako majitel? Chcete-li svého mazlíčka co nejlépe chránit, dbejte na preventivní ošetření proti parazitům a pravidelně navštěvujte veterináře. Pokud se ve zdravotním stavu vašeho pejska objeví jakékoli změny, nezapomeňte to veterináři oznámit.